Manželství je umění aneb dvanáct manželských dovedností

Umění rozhodnout se pro uzavření sňatku, zpečetění vztahu svatbou je jistým stupněm veřejného závazku. Znamená to vybrat si jediného či jedinou, veřejně to přiznat a ostatní odmítnout. Není to snad umění? A umění rozhodovat se bude jednou z nejdůležitějších dovedností v rámci celého manželství a života rodiny. Snad ani není možné vyjmenovat všechny oblasti, ve kterých bude potřeba rozumná rozhodnost. Zvážit, vyhodnotit, vybrat a uskutečnit. Kolikrát za den? Máte-li v otázce rozhodování potíže, jste-li váhaví a nerozhodní, můžete použít několik osvědčených technik, které slouží k posílení rozhodnosti. Slouží k tomu např. tzv. vizualizace – představa fungování při dosažení cíle, stavu, kdy se náš zájem stal skutečností. Pak je dobré si položit otázku čím to, že se nám toho cíle podařilo dosáhnout. Co se stalo, kým jsme se my museli stát a jakým způsobem jsme zvládli případné potíže. A rozhodně stojí za to mít stále na paměti, proč právě toto chceme, v čem a komu to prospěje a v neposlední řadě, čeho se budeme muset a chtít vzdát my, případně někdo jiný.

Umění převzít zodpovědnost v manželství především za sebe, což se projevuje zejména rozhodností, čestností, spolehlivostí, věrností a pravdivostí. Znamená to ale také být zodpovědný vůči druhým – vůči partnerovi i vůči dětem. Zodpovědnost také znamená schopnost omezit svůj vlastní komfort, své touhy ve prospěch nejbližších. Zdravé manželství se obejde bez kontroly a výslechů. Bez skládání účtů. Bez podezíravosti a zpochybňování. Protože zodpovědnost je výsadou zralých, silných a morálně vyspělých lidí.

Umění být spolu se zdá jako lehký úkol. Na začátku vztahu není nic přednějšího, než trávit spolu co nejvíce času. Ale být spolu je něco víc. Nejen být vedle sebe. Být spolu znamená být na jednom místě, v jenom čase, a pokud se podaří tak i u jedné činnosti. Kdysi, nevím, jestli je vhodné říct “za dávných časů“, měl stůl jedinečné místo v životě páru a rodiny. U stolu byli lidé spolu. V jeden čas, na jednom místě a při jedné činnosti. Jakýsi pomyslný nenápadný svorník, který držel rodiny pohromadě. Umění být spolu se v manželství hodí v mnoha situacích. Být spolu, když se dějí hezké věci. Být spolu, když dochází k těžkým událostem a neseme je spolu. Ve zrání vztahu, kdy velký balík povinností péče o děti vymizel, je umění být spolu jedním z prubířských kamenů pevnosti vztahu. Být spolu a přesto nebýt sám. Být spolu a přesto se nenudit. Být spolu a třeba souznít v mlčení. A nejlépe být spolu a těšit se z toho, co jsme už spolu mohli zažít a právě zažíváme. Umění být spolu také znamená myslet společně na budoucnost, mít místo ve své mysli pro toho druhého. Pro umění být spolu velmi často doporučuji zařadit do životního rytmu čas od času nebo třeba i pravidelně tzv. den NIC. Den, kdy všichni doma vypneme a jenom jsme. Rozhodně se v tomto režimu dá jeden den přežít. Kdy jenom jsme. Jsme spolu a nabízíme sobě i druhým svůj čas, sebe. Jakési sladké nezátěžové nic. A domnívám se, že teprve v kontrastu s dny přeplněnými povinnostmi a spěchem doceníme dopad dne NIC. Vyzkoušejte.

Umění všímat si v dnešní době přesycené podněty je skutečné umění. Možná si stačí položit jednoduchou otázku? Čeho si v našem vztahu všímám? Je to povzbuzující, podporující nebo naopak je to to, co nefunguje, co by mělo být jinak a co znechucuje? Umění všímat si, a všímat si především dobrých věcí slouží k neuvěřitelnému posílení vztahu k sobě, druhým i životu. Možná nedobrovolně jsme se stali vazaly doby, kdy jsme se hromadně odnaučili žasnout. Všechno je vysvětlitelné, dostupné, samozřejmé. A naše pozornost je oslovena až tehdy, když si uvědomíme, že něco dosud samozřejmého chybí nebo je jinak. Umění všímat si lze trénovat velmi snadno, až hravě. Dopřejte si každý den dvě minuty na manželskou hříčku, nebo třeba i s dětmi, kdy pojmenujete, čeho jste si všimli, co jste zpozorovali. A není třeba dodávat, že by to mohlo být pozitivní.

Umět sdílet se je jinak pojmenované umění komunikace. Sdílení je něco jako pozvání toho druhého do vlastního prožívání, do vlastních pochybností, nejistot, strachů a smutků, ale také do vlastních přání, plánů, radostí, zážitků i touhy. Umět sdílet se je otázkou odvahy ke zranitelnosti. Otevřít se někomu znamená připustit, že nás bude více znát, nejen naši veřejnou tvář, ale i tu soukromou a někdy i tajenou. Míru sdílnosti má každý člověk individuální. Můžete ve svém manželství vyzkoušet zcela neškodné momenty, kdy ke sdílení patří věty typu: „A vzpomínáš si…? Tehdy jsem cítil/a… A bylo by fajn si to ještě někdy zopakovat“. Sdílení však může mít i podobu hlubších ponorů do vlastních bolestí, zklamaných očekávání, kdy umění sdílení úzce souvisí s uměním naslouchat. Sdílíme se s druhými jenom tehdy, kdy nezneužijí naši zranitelnost. Kdy slyší, vnímají, ale nehodnotí, nesoudí.

Umění naslouchat je otázkou dvou zcela protichůdných sil v člověku. Mít obrazně otevřené srdce a uši a přitom zavřená ústa. Umění naslouchat je spojením vcítění se a sebedisciplíny. Naslouchání je často podmíněno blízkostí. Někdy chceme, abychom druhému viděli do tváře, jindy je zase přínosnější položit hlavu na rameno a nevidět do tváře. Zejména introverti využívají spíše ten druhý způsob. Snadnější je pro ně mluvit při jízdě autem, při telefonickém hovoru, nebo třeba psát. Slyšet, ale neskákat do řeči. Slyšet, ale neradit. Slyšet, ale nezlehčovat. Pozorné naslouchání potvrzuje, když občas partnerovi zopakujeme, co jsme slyšeli, pojmenujeme emoce, které jsou patrné („Vidím, že se zlobíš. Vidím, že pláčeš.“ apod.). Nejde o to naučit se jeden „prospěšný“ model, ale hledat takový, který přispěje k prohloubení umění naslouchat.

Umění vyjádřit se považuji také za umění. Až příliš často v komunikaci používáme zaužívané komunikační scénáře, které někdy podporují další komunikaci a jiné ji nevhodným vyjádřením zastaví. Jde o to, jaká používáme slova, jakým způsobem je vyjádříme a jaký těmto slovům sami dáváme význam a sílu. Kdo by si nevzpomněl na tzv. proroctví rodičů, kteří v dobré víře, že děti nasměrují k zodpovědnému životu, dětem sdělovali: „Z tebe nikdy nic nebude! Jak by tě takovou mohl mít někdo rád?“ Umění vyjádřit se je natolik originální, že co v jedné rodině považují za komunikační standard, v jiné rodině zní jako hrubá urážka. K umění vyjádřit se patří i pojmenování přání, touhy, negativních pocitů a prožívání. Kolik manželů zažilo neumění vyjádřit se v praxi, když si všimli, že jejich manželka významně mlčí, chodí po bytě rychlým tempem, s důrazem pokládá věci na místo a na nevinnou otázku muže: „Miláčku, stalo se něco?“ neslyší žádnou odpověď a až napotřetí se dozví vše vypovídající: „Nic.“ A na pátý pokus: „No, to bys snad mohl vědět ty sám!“ Umění vyjádřit se znamená umět zacházet se slovy – pravdivě, s taktem a srozumitelností.

Umění podpořit souvisí s důvěrou a přátelstvím, které je základem manželství. Podpořit toho druhého znamená sdílet s ním jeho prožívání, nabídnout mu pochopení, dodat mu kuráž. Podpořit druhého totiž znamená, že stojíte za ním, s ním, vedle něho – co je právě potřeba. Znamená to, projevit mu důvěru, ukázat na jeho silné stránky a jediné, co v rámci podpory můžeme nabídnout je naše odhodlání, přízeň a jakási pomyslná přítomnost v příběhu toho druhého. Není v tom sám, i když třeba řešení je skutečně jenom na něm. Ale ví a zná, že někdo na něho myslí, že někde má oporu, která mu přeje zdar.

Umění vymezit se jakoby vybočovalo z projektu harmonického manželství. Ne, je to spíše naopak. Umění vymezit se, umění nastavit zdravé hranice je dokonce podmínkou zdravého manželství. To první, co manželství tvoří, je právě vymezení se: „Toto jsme my, naše manželství, naše rodina.“ A jakoby neviditelnou křídou ohraničené území. Zrovna tak to funguje ve vztahu a manželství. Vymezit vlastní hranice souvisí s vlastní sebeúctou a zároveň respektem k druhému. Lidé, kteří to neumí, kteří neumí ve svobodě říkat ANO i NE, ani takto jednat, se dříve či později ve vztahu stávají nespokojenými. Mají pocit, že žijí jako loutky v rukou svého partnera rodiny, dětí nebo rodičů. Zrovna tak na druhou stranu třeba neradi slyší NE, nesnáší odmítnutí anebo neumí přijímat pomoc, radu. Umění vymezit se znamená zbavit se strachu. Těžko říct, co je dřív – zda zbavení se strachu nebo vymezení se. Zdravé manželství je soužití dvou lidí, kteří ze sebe nemají strach.

Umění čekat je v dnešní době hodně nepopulární, v době, kdy vše můžeme mít hned a dokonce dřív, než na to máme. Těhotenství je jednou z prvních zkoušek trpělivosti, kdy se čeká. Něco zázračného se děje mimo naše zraky. Ne nadarmo se říká: „Čekáme rodinu.“ Naučit se čekat je prospěšné v mnoha oblastech života. Samozřejmě ne vždy je čekání příjemné, někdy dokonce trpíme, ale výsledkem zvládnutého utrpení je trpělivost. Trpělivost potřebujeme i tehdy, když se snažíme o nějakou změnu v partnerském fungování. Změna je proces a trpělivost a vytrvalost je to, co ze změny vytvoří novou realitu. A mimo to, čím jsme v páru starší, čím méně máme sil, tím více přichází ke slovu trpělivost.

Umění odpouštět je jedním z nejdůležitějších nástrojů dlouhodobých vztahů. Umět odpustit znamená připustit svoji zranitelnost. Znamená také prožívat a zvládat ztráty, ať už je to ztráta vlastních představ, nároků, nebo ztráta důvěry. Umět odpouštět bývá označována jako božská vlastnost člověka. Skutečné odpuštění člověka osvobozuje. Není to laciné mávnutí rukou. Vůbec ne, je to, podle míry zklamání a zranění, hodně emotivní proces. Odpuštění znamená vzdát se vlastního nároku na odplatu, na zúčtování. S uměním odpouštět velmi úzce souvisí umění omluvit se. Lehkomyslné „No tak promiň,“ bolí ještě víc, uráží a odcizuje. Umět se omluvit znamená přiznat sobě i druhému svoji odpovědnost za selhání, za chybu, za nějaký přečin. A toto pojmenovat a vyjádřit: „Mrzí mě, že jsem ti ublížil, když jsem tě nevnímal“. A v neposlední řadě je potřeba náprava, změna, odčinění. Umění odpustit v sobě snoubí snad všechny dovednosti, o kterých jsme se zmiňovala. A narovnání vztahu s tím nejbližším je zdrojem největší síly, která je člověku dopřána.

Umět vytrvat je uměním, které se trénuje v čase. Znovu a znovu dostává šanci, když se život vyvíjí jinak než bychom si přáli. Vytrvat znamená nevzdávat se a nevzdávat to. Umění vytrvat je uměním každodenních začátků. Nové šance pro tytéž lidi. Z toho důvodu je jedna stará moudrá rada: „Nenechejte nad svým hněvem zapadnout slunce.“ Uzavřete něco starého a začněte znovu. Kolikrát? To si musí najít každý sám a ve svém příběhu. Manželství je totiž běh na dlouhou trať a bez vytrvalosti se neobejdeme.