Letošním rokem vstoupila v platnost novela zákona, která rodičům zakazuje fyzické trestání dětí. Sociální pedagožka Milena Mikulková v rozhovoru pro deník Epoch Times přibližuje, co může novela přinést, jak mohou rodiče nastavovat hranice bez fyzických trestů a proč podle ní dnešní výchova sklouzává k bezbřehosti. Upozorňuje také na výchovný problém, který je podle ní stejně špatný, ne-li horší než fyzické tresty.

Začněme porovnáním různých zemí Evropy, protože ještě před uzákoněním novely bylo ve spoustě států Evropské unie trestání dětí zakázáno. Hovořilo se o tom, že tuzemsko jaksi zaostává. Myslíte si, že bylo skutečně pozadu?

Diskuse o tom, zda ČR zaostává za Evropou, je složitá. Naše nastavení vychází ze zkušenosti předchozích generací, pro které byla facka normou. Dodnes slyšíme názory, že „jedna dobře mířená facka nahradí tisíc slov“, nebo že „škoda rány, která padne vedle“. A vzápětí na to zdůvodnění, které jako by dosvědčovalo, že bití přispělo ke zdravému vývoji daného člověka, že lepší facka než hlubokomyslné promluvy rodičů (i učitelů) do duše dítěte.

Na druhou stranu si už mnohdy nepamatujeme, že šlo o výchovu strachem. Během posledních let jsme se ale dostali do opačného extrému. Posadili jsme dítě na pomyslný trůn v rámci pedocentrického modelu výchovy, kdy jsme dítěti předali vládu a snažíme se mu co nejvíce vyhovovat. V mnoha případech dochází k tomu, že rodiče se bojí svých dětí, resp. nesympatie od dětí. Přehnali jsme to s dotazováním na přání, na názor, předáváme dítěti zátěž rozhodování, která by z velké části ještě stále měla patřit rodičům (přiměřeně věku dítěte).

Proč?

Z mého pohledu jde o to, že obrovský tlak na výkon, na dokonalost a bezchybnost se odráží i ve výchově. Nedovolíme si „znepřátelit“ své milované dítě nějakým omezením, odmítnutím, zákazem, čekáním, nevyhověním. Nevíme si rady s jejich emocemi, tak raději hledáme všemožné způsoby, jak předcházet případným kolizím. Jejich přání nezřídka zaměňujeme za jejich potřeby. Autoritu máme spojenou s tyranií. Svobodu oddělujeme od odpovědnosti. A děti jsou odkázané na to, že by se měly rozhodovat správně a měly by znát výsledky svých činů, což je na jejich vývojové úrovni téměř nemožné.

Co mají rodiče tedy dělat, když je dítě zlobí?

Je důležité si uvědomit, že v raném dětství vnímáme svět přes tělo. Tak jak to udělat, abychom nějakou nežádoucí aktivitu zastavili a nedotkli jsme se přitom těla? Proto jsem zastáncem, že by dítě mělo být přes tělo upozorněno na to, že něco může a něco zase ne. Hlasové nebo dálkové ovládání dítěte často sklouzne k naplácání. Proč? Protože na začátku interakce chyběl laskavý a jednoznačný oční kontakt a srozumitelný, adresný, pevný, ale přitom neubližující dotek.

Setkala jsem se s paradoxní situací, kdy už i učitelé ve školách měli problém žáka podpořit poklepem na rameno, protože si nebyli jistí, zda k tomu nepotřebují informovaný souhlas rodiče. To kriminalizování dotyku v jakékoliv formě nás dostalo do absurdity. „Raději se navzájem nedotýkejme, nedívejme se na sebe, ať nejsme nařčeni z nemístného chování, ať nejsme násilní“ – a to nejen ve školách, ale i v rodinách.

Rozumím. Takže bylo by lepší, kdyby stát vůbec nezasahoval do výchovy?

Stát by neměl být tím, kdo rodiny kriminalizuje, ale měl by jasně pojmenovat hranici nepřiměřeného trestu a násilí. Stát sice dává nástroje, ale skutečné učení probíhá uvnitř rodiny. Takže jedna stránka mince je vyvarování se násilí a druhá je otázka, jak ze světa neudělat společnost izolovaných a úzkostných jedinců. Je však potřeba ocenit, že mnoho rodičů současné generace se skutečně a vážně zajímá o to, jak být dobrým rodičem, jak děti vychovávat s láskou a důsledností.

Mnoho tatínků se angažuje ve výchově dětí více než pamatuji z doby mého rodičovství. Když to shrnu – určitě nejsem příznivcem bití a facek, ale mnoho rodičů tápe, jak si poradit s emocemi dětí, s nerespektováním pokynů a prosazováním vlastní vůle dítětem.

 Potřebují podle vás některé děti fyzickou hranici?

Ony potřebují autoritu rodiče, který tu situaci zvládne. Ta zmiňovaná facka podle mě není zvládnutá situace. Děti potřebují vědět, že se jich rodič nebojí a má arzenál způsobů, kterými dítě nějakým způsobem upozorní: toto ano, toto ne. Když rodič nemůže zasáhnout fyzicky, hledá jiné způsoby, jako je ponižování, emoční zamrznutí anebo „odnětí lásky“ – tím, že se odmlčí, odpojí, upřednostní psychické facky v domnění, že tím dítěti ublíží méně. V dnešní době se hodně skloňuje odmítání fyzických trestů, ale naprosto opomíjíme psychické násilí, neviditelné jizvy, které se nehojí.

Jak jinak mají rodiče tedy nastavit tu hranici, aniž by dítěti tzv. naplácali nebo mu dali tu facku?

Problém s fackou a naplácáním je ten, že nemají žádnou logickou souvislost s tím, jak dítě zlobí. Když dítě něco například shodí, rozbije, zničí – dělá to obvykle pomocí rukou. Musíme jim dávat signály přes tu část těla, skrze kterou se to děje. Pro ilustraci – když dítě něco udělá rukama, rodič ho může pevně chytnout, stisknout hned poté, co ten akt provede, a vysvětlit mu, že to, co jeho ručička udělala, nebylo dobré. Vyslat mu signál přes tu konkrétní část těla.

Nebo když na někoho vyplazuje jazyk, posmívá se, nadává – pak ho jemně, ale pevně chytnout za bradu, navázat oční kontakt a pevným hlasem sdělit, že takto mluvit nebude. Ale než třeba to naplácání, je možná daleko horší to neustálé vyhrožování: „Nedělej to, nebo ti naplácám.“ Když už to máma říká podesáté, dítě čeká, kdy to už konečně padne, tak my čekáme v nejistotě. A mezi naplácáním a fackou vidím velký rozdíl. Facka vysílá mnohem silnější signál, že rodič nezvládl ukočírovat svoji vlastní agresi.

Máte nějaké další tipy?

Docela se osvědčuje postup ve třech krocích. Ten první znamená, že dítě oslovíme, vyjádříme pokyn. Pokud dítě nereaguje, může to znamenat, že neslyšelo, je zabrané do hry nebo skutečně „nechce“ slyšet. Druhý krok už není na dálku, ale znamená, že rodič přijde do blízkosti dítěte, naváže oční kontakt, osloví ho jménem a sdělí svůj pokyn. A třetí krok je spojen s dotykem – pokud mělo něco uklidit, odnést, podat – půjčí si jeho ruku a žádoucí úkon udělá s ním a okomentuje – „toto jsem po tobě chtěl/a“, nebo dovede na místo, kde mělo dítě být.

Rodiče se až příliš často mění na dálkový ovladač, ale to u dětí nefunguje. Tím si jen připravují půdu na to, aby je děti „vypínaly“ – příliš mnoho slov, příliš hlučný projev, příliš… a dítěti jako by nezbývalo nic jiného než skutečně rodiče „vypnout“.

V současné době jsme se dostali do takové bezbřehosti, že by se děti snad měly vychovávat samy a my dospěláci jsme na ně ty nejistoty přehodili. Rodiče si tedy musí uvědomit, co pro ně znamená být rodičem, z jakého příběhu vycházejí, co si z něj chtějí vzít dobrého, co naopak nechtějí a jak to budou dělat jinak. Dále by si měli uvědomit, že je děti potřebují pevné a silné. A pokud k tomu dospělí potřebují odbornou pomoc, je vhodné pomoc vyhledat. Je to v pořádku.

To je docela obrat ve srovnání s tím, jak se vychovávalo dříve…

Ano. Rodiče jako by rezignovali na svoji autoritu. Když nechtějí tu přísnou, direktivní a někdy až tyranskou diktaturu rodičovství, tak to raději převrhli do toho, aby byli sympatičtí a milí, tak dětem prostě dovolí všechno, se vším souhlasí, za všechno chválí. Ale ono si potom dítě samo o ty limity říká obvykle způsobem, který málokdy rodiče čtou jako volání dítěte po jejich pevnosti, po hranicích, po pevnosti a bezpečí.

Hodně nahlas mluvíme o fyzických trestech, násilí a ubližování. Ale já se ve své práci s rodinami v rozvodu setkávám s násilím, které zanechává hluboké rány jak v dospělých, tak v dětech. Neviditelné jizvy, které přežijeme, ale rozhodně nás ovlivňují i v dalším životě.

Přiblížila byste, jak může emocionální násilí vypadat?

Psychické násilí má ničivou sílu, ale není vidět. Přitom umí vybrakovat dětskou duši zevnitř. Jednou se mě chlapec, jehož rodiče procházeli vysoce konfliktním rozvodem, zeptal: „Myslíte, že moje rodiče spojuji, nebo rozděluji? Pokud je spojuji, proč jsou na sebe tak hrozní? A pokud je rozděluji, pak by bylo lepší, kdybych vůbec nebyl.“ Vnímáte tu hloubku zranění? Rána, která zanechává celoživotní otisk „psychické facky“ od milovaných osob.

K emocionálnímu násilí patří bagatelizace pocitů nebo dokonce jejich znevažování, potírání. V kauzách, kterými se zabývám, to znamená například toto: „Jak ty moje dítě můžeš milovat toho, kdo mne zradil, opustil?“ Jak si vůbec můžeš dovolit, aby ti s takovým člověkem bylo dobře? Když ho budeš mít rádo, ztratíš mne! …Přestože jen zřídkakdy rodiče před dítětem tento postoj otevřeně deklarují, dítě vnímá víc, než dokážeme připustit. Ono si totiž nemůže vybrat jen jednoho z rodičů, aniž by přitom nepoškodilo sebe.

Myslíte si, že budou mít rodiče strach po fyzickém trestu sáhnout?

To se už děje. Určitě jsou lidé, rodiče, pro které je bití nástrojem jejich rodičovské autority a nechtějí, nebo neumí jednat jinak a zůstanou „věrni“ svému způsobu výchovy – třeba za zamčenými dveřmi. Ale velká část rodičů po fackách nebo bití nesahá. Nemusí se přímo bát, ale chtějí své dítě vychovávat jinak, bez násilí. To je v pořádku, důležité je najít způsob, jak dítěti poskytnout hranice, limity, pevnost. Být zodpovědnou autoritou, která rozlišuje, které rozhodování je na dítěti, a které na dospělém.

Rodiče musí vždy začínat u sebe. Jsem velkým příznivcem porozumění cílům chování podle individuální psychologie Alfreda Adlera nebo nesprávným cílům chování, jak je popisuje Rudolf Dreikurs. Oba říkají, že dětem, které zlobí, chybí jistota. A pokud nenajde naplnění svých potřeb „dobrým způsobem“, zvolí si cestu „po zlém“. Potřebuje vědět, že se o něm ví, že je součástí vztahů, že se jeho schopnosti rozvíjejí, že je jako člověk hodnotný a důležitý a že je milované, i když je nedokonalé.

Jako děti stojíme o to, aby rodiče byli naším zázemím, bezpečným útočištěm a poskytovali útěchu v těžkých časech. Ale zároveň nás chrání nastavením limitů. Ty ve svém důsledku přináší poznání, že svět je předvídatelné a bezpečné místo pro život. Limity dává pevný rodič. Nemusí to být drsné, nemusí to být nelaskavé, ale musí to být pevné. Děti potřebují rodiče, kteří ustojí jejich nesympatie a kteří se jich nebojí. Je pro mne velkým povzbuzením, že děti nepotřebují dokonalé rodiče. Potřebují rodiče pravdivé, pevné a milující. To stačí.

Děkuji za rozhovor.

20 let výročí profesní praxe se Milena rozhodla oslavit způsobem, který je jí vlastní – konkrétní pomocí školám, odborníkům i rodinám.

V rámci výroční podpory nabízí:

Podporu programu Socioklima

• 20 škol získá licenci programu SOCIOKLIMA
• online dotazníky pro měření vztahů ve třídě
• práce s daty, která pomáhají školám dělat smysluplná rozhodnutí

Metodickou podporu pro školy a odborníky

• 20 hodin odborné metodické podpory
• společné čtení a interpretace výsledků
• návrh podpůrných opatření pro praxi

Rozvoj odborníků pracujících se třídní dynamikou

• 20 proškolených expertů pro práci s dotazníky SOCIOKLIMA
• odborná interpretace dat
• doporučení pro práci s kolektivem

Podporu rodin a rodičovství

• 20 hodin on-line konzultací
• podpora partnerství, rodičovství a výchovy

Inspiraci pro osobní i profesní rozvoj

• série krátkých odborných sdílení z praxe sociálního pedagoga

Léto je tady a s ním i příležitost zpomalit tempo našich životů. V době, kdy se bojíme každé chvíle klidu, vám ukážeme, že nuda může být vaším nejlepším přítelem. Prázdniny nejsou jen volno ze školy nebo práce – jsou prostorem pro skutečnou regeneraci těla i mysli, možností změnit zaběhlé rytmy a najít čas na vztahy, zážitky i kreativní aktivity. Především vám však dávají prostor růst mimo výkonové prostředí. Připojte se k nám a objevte, jak může být „nic nedělání“ tou nejlepší investicou do vašeho zdraví, kreativity a osobního rozvoje. Sledujte nás pro praktické tipy a inspiraci k novému pohledu na prázdninový odpočinek.