Moji dnešní úvahu odstartovala smutná zpráva, úmrtí uznávaného člověka, který mě profesně posouval do celostnějšího uvažování o potřebách člověka a jeho touze po obyčejné a přirozené lidské spokojenosti. Díky tomu jsem se nějak ponořila do vlastní duše.
Denně jsem pozývána do příběhů lidí, dospělých i dětí, které v dané chvíli život a vztahy bolí. Velmi často svým klientům říkám, že nečlením lidi na dobré a zlé. Nehledám viníky a oběti. Spíše vnímám lidi jako syté a hladové. Žel, s těmi sytými se ve své práci nesetkávám, i když bych to někdy sama pro sebe potřebovala. Proč? Protože se mnohdy cítím jako bezedná nádrž na bolest druhých. Jenže… to sytost nepřináší, ba naopak, spíše se pouze zvětšuje objem oné pomyslné nádrže (kdo mne osobně znáte, víte, o čem mluvím).
O čem dnes přemýšlím? Co se vynořuje a potřebuje být vyjádřeno slovy? Co nám přináší a berou blízké vztahy… Čím je sytíme nebo naopak jak a kdy je vystavíme hladovění… Jestli existují nějaké skryté kamery, které by zachytily, co se v našich vztazích děje prospěšného a co zasazuje neviditelné rány do blízkých nebo obecně lidských vztahů…
Neviditelnost ubližuje
Pokud bych měla použít výstižnou definici toho, po čem lidé toužíme a jak se bráníme vyhladovění ve vztazích, neznám lepší vyjádření než to, které uvádí ve své knize Kopřivovi:
„Chceme být milováni…, neuspějeme-li,
chceme být obdivováni…, neuspějeme-li,
chceme být obáváni…, neuspějeme-li,
chceme být třeba nenáviděni a opovrženi…
Chceme však v druhých probudit nějaké emoce, nějaký vztah…
Duše se třese před prázdnotou – a po kontaktu touží za každou cenu.“1
Co pro to můžete udělat?
Paradoxně se v době nadbytku téměř všeho dostáváme do dlouhodobého strádání v tom základním, čím se jako lidé potřebujeme sytit. Smysluplností, přijetím, láskou, zájmem. Individualisticky orientovaná společnost jako by zrušila cesty mezi lidmi.
Být trvale „on-line“ se jeví jako životní nezbytnost zejména pro generaci, která se narodila do věku moderních technologií. Protože… „co kdyby právě v tuto chvíli někdo projevil zájem o mou osobu, o můj příběh, o můj postřeh a já nebyl/a na příjmu…???“
Sociální sítě – pro mnohé lidi náhražka přirozených vztahů – někdy poskytují „umělou výživu“ alespoň nějakých vztahů. Žel, v mnoha případech vztah končí vybitou baterií mobilního telefonu, případně jako jeden z nejúčinnějších trestů pro dnešní mladou generaci – odebrání telefonu, tabletu, PC.
Stojíme o svědky našeho života a čím méně těchto „potvrzení“ vlastní existence máme, tím jsme hladovější.
V tomto příspěvku mám potřebu postihnout nejméně tři oblasti, kde tuto neviditelnost vnímám nejintenzivněji: partnerství – rodina – škola.
Příště: Sytí a hladoví ve vztazích… Neviditelnost v partnerství
