Neviditelnost v partnerství | Možná jsme ze svého okolí zahlceni tolika podněty, že se chráníme. Vypínáme se. Odpojujeme se, abychom se připojili jinam.
Důležitost společného času v partnerství
Pro péči o partnerství měli naši předkové jednoduché doporučení, které je v dnešní době více než aktuální. „Společně ke stolu, společně do lože”. Pokud tomu nedáváme patřičný důraz a nepraktikujeme to, pak se dá spolehnout na důsledky jimi kdysi dávno vyjádřené: „odděleni od stolu a odděleni od lože”.
Otázky k zamyšlení o každodenním životě partnerů
Zkusme si promítnout běžný pracovní den a zodpovědět několik otázek:
- Daří se nám alespoň čtyřikrát týdně jíst společně u jednoho stolu? V jeden čas?
- Daří se nám alespoň čtyřikrát do týdne jít ve stejný čas do postele a vnímat jeden druhého bez modravého světla individuálních virtuálních světů?
- Daří se nám jako partnerům všímat si a vnímat jeden druhého? Pokud ano, co nás zaujme?
- Pokud nás něco zaujme, jak o tom komunikujeme?
- Do jaké míry to podporuje hodnotu toho druhého a do jaké míry to posiluje náš partnerský vztah?
Sytí a hladoví v partnerských vztazích
Dostáváme se k tématu sytý a hladový v partnerských vztazích. Setkávám se s klienty nejčastěji v situaci, kdy už spolu nechtějí být. Jeden z nich nebo už oba volí jako řešení rozchod nebo rozvod. Aby se jim žilo líp. Aby znovu pocítili svoji hodnotu. Aby i v očích toho druhého byli důležití. Aby cítili sytost a naplnění. Mnozí hladověli tak dlouho, že přestali věřit, že je vůbec možné v tomto vztahu dosáhnout alespoň náznaku nasycení. Čas od času se spokojili s drobečky pozornosti, ocenění, sdílení. Ale bez pravidelného dosycování to prostě nefunguje.
Jak vzniká neviditelnost v partnerství?
Jak se to tak stane, že se staneme neviditelní? Nebo že jako partneři sklouzneme svými očekáváními k jakési samozřejmosti, která vztahy nejen poškozuje, ale dokonce zabíjí?
To, po čem všichni v partnerství toužíme, je cítit, že jsme pro někoho pro nás důležitého také důležití. Že si nás všímá, že nás vnímá, že nás přijímá a že s námi ve svém životě počítá. Pokud se něco z toho ztrácí, začínáme se ztrácet do neviditelnosti. Setkávám se s tím, že pro některé páry je snesitelnější, když se dohadují, když na sebe křičí, protože (podle jejich vyjádření) se vnímají, slyší, komunikují, třebaže nepříjemným způsobem. Jakmile jedna nebo obě strany ztichnou, dostaví se přehlížení a ignorování, je sice klid, možná zdánlivé ticho, ale zabydluje se ve vztahu neviditelnost.
Vliv neviditelnosti v partnerství na děti
Mám potřebu dodat ještě jednu podstatnou připomínku, která pro mne osobně je alarmující. Pokud jsme nejen partneři, ale zároveň rodiči, naše děti mají zapnuté radary, které monitorují spokojenost nás rodičů. Jak se nám spolu jako partnerům žije. Jak často se spolu smějeme, jak často se dotýkáme, jak často si spolu povídáme, jak často jsme spolu jen tak, a jak často máme své chvilky jen my dva. Určitá fáze koalice mezi rodičem a dítětem je přirozená a okolo sedmého roku věku dítěte ustupuje, kdy začínají intenzivněji do života dítěte vstupovat vrstevníci. Jakmile však radary dítěte zaznamenají citové hladovění rodiče, ochlazení nebo dokonce mráz v partnerském vztahu rodič, někdy vědomě, ale většinou nevědomě nastartují krátkodobou, ale i dlouhodobou záchrannou akci.1 Začnou poskytovat hladovému rodiči to, čím by ho měl sytit jeho partner (možná ještě dříve rodiče rodiče): oddaností, doteky, přítulností, přítomností, vyjadřováním citů, sdílením a do jisté míry i pomyslným vlastnictvím a vznikají tzv. mezigenerační asymetrické koalice – rodič × dítě. Děti neunesou vyhladovělého rodiče, proto se obětují v lásce, aby poskytly rodiči to, co mu náleží. Paradoxně to v partnerských vztazích přináší potíže. „Jako bych pro ni přestal existovat. Stačily jí děti a já zůstal sám”, nebo „Řeknu to možná tvrdě, ale moje dcera mi ukradla mého manžela” … nebo ještě jinak „vedle mé ženy už pro mne není místo, protože ho dala našemu synovi – prostě je obsazeno a já jsem jaksi navíc”.
Ne, děti skutečně nemohou za to, že převzaly roli sytičů svých rodičů. To jen velmi pozorně vnímaly, že mezi rodiči se vytrácí něco velmi důležitého, pozorovaly jejich narůstající nespokojenost a osamělost a přispěchaly na pomoc. Čerpaly ze svých dětských zdrojů lásky, aby ti velcí hladoví byli zase spokojení. A pokud se to podařilo, koalici mezi dítětem a rodičem to ještě upevní. Ať to domýšlíme nebo ne, dítě tímto dostalo moc, která ho přesahuje – vždyť přece „zachraňuje velké”. Pak lze jen stěží nastavovat pravidla, vyžadovat respekt a poslušnost. A výsledkem může být vyhladovělé a nefunkční partnerství, zaměněné role v rodině, žárlivost na děti a v neposlední řadě zlost vůči partnerovi, který si dítě k sobě připoutal. A pokud to nezastavíme, přispějeme k tzv. generačnímu emočnímu dluhu, kdy si z generace na generaci předáváme svůj emoční hlad a náhradní sycení prostřednictvím dětí. A to pokračuje dál, kdy vyprázdněné – resp. vyhladovělé děti dospějí a samy pocítí potřebu se nasytit, protože co měly, už rozdaly. A nejsnazší je „vyrobit si zdroje lásky” – děti – které umí zasytit hlad po lásce. (To je výrok jedné ženy, která ve svých jednadvaceti letech měla tři děti a zcela otevřeně říkala, že si vyrobila svoje zdroje lásky).
Možnosti řešení neviditelnosti v partnerství
Dost bylo hladu, dost bylo „náhradního sycení”. Dá se s tím něco dělat? Neublížíme tím dětem?
To jsou velmi správně položené otázky. Rozhodně se s tím něco dá dělat. A pravděpodobně tím chvilkově dětem ublížíme. Ale … z dlouhodobého hlediska jim ohromně pomůžeme.
