Může za to Barbie a Spiderman? Proč mladí lidé váhají nad rodičovstvím

Když se dnes mluví o tom, proč mladí lidé odkládají rodičovství nebo se rozhodují děti nemít, nejčastěji zaznívají ekonomické důvody: drahé bydlení, nejistý pracovní trh, tlak na výkon. Možná více přemýšlejí o klimatických změnách, jsou zaplaveni informacemi převážně s negativním obsahem. To všechno hraje roli. Jenže pod povrchem se odehrává ještě něco hlubšího – kulturní proměna, která začíná už v dětství.

Tato proměna začíná už v tom, jaké příběhy o ženství, mužství, o dospělosti i o rodičovství děti vstřebávají. Právě tady se objevují dvě metafory, které tuto změnu vystihují překvapivě přesně: Barbie efekt a Spiderman efekt.

Nejde o to, že by hračky „kazily děti“. Jde o to, že reprezentují jiný svět, než ve kterém vyrůstali jejich rodiče a prarodiče. Svět, kde je identita širší než role, kde je svoboda hodnotou a kde rodičovství není automatickým krokem, ale vědomou volbou. A právě rozdílné kulturní příběhy generací dnes vytvářejí napětí, které v rodinách i ve společnosti často cítíme.

Když hra není jen hra

Co dětem říkají Barbie a Spiderman? Tradiční panenky (miminka) učily dívky péči. Hra byla symbolickým tréninkem mateřské role: krmení, uspávání, starost o druhého. Hlasité „pššššš…“ s prstem na rtech jako trénink zodpovědnosti a vyžadované ohleduplnosti, když jejich miminko právě spinkalo.

Panenka Barbie přináší úplně jiný svět – svět kariéry, stylu, sebeprezentace a individuálního úspěchu. A s tím i tlak na tělo, na image, který se dnes přenáší i do těhotenství: hlavně moc nepřibrat, nezměnit se, rychle se vrátit do formy. Pro některé ženy je to první, byť mnohdy nevyřčená výčitka směrem k dítěti, které teprve nosí: „Kvůli tobě se měním.“ To je obrovská zátěž, která dřívějším generacím vůbec nepřicházela na mysl.

U chlapců probíhá podobná změna. Zatímco dříve věnovali čas společným skupinovým aktivitám, sportu, řemeslné činnosti procvičující manuální zručnost nebo si hráli na vojáky, policisty, stavitele, dnešní chlapci vyrůstají se superhrdiny. Spiderman je výjimečný, rychlý, nebojácný, nezranitelný, nepostradatelný – a hlavně nezatížený každodenními drobnostmi. Zachraňuje svět, potlačuje vlastní zranitelnost. Hrdinství je velké, dramatické a osamělé. A to je přesně ten obraz, který si mnoho chlapců nese do dospělosti: Nejdřív musím být výjimečný, teprve potom můžu být partnerem nebo otcem.

Jenže rodičovství není velké gesto. Je to soubor drobných, každodenních, někdy i nudných nebo nesmyslných úkonů, které nejsou vidět. A muž, který byl veden k výjimečnosti až všemocnosti, se jen těžko učí být přítomný.

Tři generace, tři různé světy dospělosti

Pokud tedy chceme porozumět tomu, proč dnešní mladí lidé váhají nad rodičovstvím, musíme se dívat dál než na ekonomiku nebo lenost mladé generace. Je třeba rozumět kulturním příběhům a kulisám doby, které formovaly jejich představy o životě.

• Prarodiče: svět jasných rolí
  Prarodiče dnešních mladých vyrůstali v době, kdy byly životní dráhy předvídatelné. Ženy vstupovaly do manželství kolem dvaceti, první dítě přicházelo brzy poté. Role byly jasné: Žena pečuje, muž zajišťuje. Hra byla přímým tréninkem víceméně předvídatelného budoucího života.
• Rodiče: mezi tradicí a modernitou
  Rodiče dnešních mladých zažili socio-ekonomicko-kulturní přechod. Ženy studovaly a pracovaly, ale mateřství zůstávalo samozřejmostí. Muži měli být úspěšní, ale zároveň orientovaní na rodinu. Dívky měly panenky i Barbie, chlapci autíčka i superhrdiny. Tato generace žila v dvojím světě – tradičním i moderním.
• Mladí: identita před rolí
  Současní dvacátníci a třicátníci vyrůstali v době, kdy se kladl důraz na autenticitu, sebeurčení a osobní svobodu. Barbie a Spiderman jsou jen symboly širšího trendu: nejprve najít sebe, až potom roli. Nejprve stabilitu, až potom závazek. A protože stabilita je dnes vzácná, rodičovství se často odsouvá.

Každá generace má svou pravdu. Prarodiče mají pravdu v tom, že rodina je zdrojem hlubokého smyslu. Rodiče mají pravdu, když tvrdí, že rodičovství lze skloubit s prací. A mladí mají pravdu, že dnešní svět je jiný a že rozhodnutí mít dítě vyžaduje stabilitu, kterou není snadné získat.

Když dítě vidělo víc, než uneslo

Kromě kulturního vlivu je nutné přiznat, že za jistou míru opatrnosti dnešní mladé generace můžeme my, generace rodičů a prarodičů. Ukázali jsme, že vztahy jsou křehké, že být rodičem je zodpovědné a někdy i vyčerpávající a že děti si v těžkých chvílích vědomě či nevědomky slibují, že to bolestivé, co zažívaly v rodině ony, svým dětem nikdy neudělají.

Setkávám se až příliš často s páry v situaci, kdy se jejich láska ztratila, kdy si už další čas „spolu“ nechtějí a ani neumějí představit. Mnohod [mnoho] dnešních mladých žen vyrůstalo v rodinách, kde otec fyzicky nebo emočně chyběl. Naučily se žít samy. Naučily se spoléhat na sebe. A slovo „táta“ pro ně často znamenalo spíš sen, iluzi nebo zklamání. A chlapci? Jak mají vyrůst v muže, když jejich důležitý mužský vzor byl nepřítomný nebo negativní? A co teprve, když od mámy slyšeli: „Hlavně nebuď jako on. Nestál za nic ani jako manžel, ani jako otec. Buď chlap po mně!“ Jak si to má malý kluk nebo dospívající chlapec přeložit? Takoví muži pak mohou být neopatrní, opatrní, nebo naopak závislí na „silné ženě“, protože to je jediný model, který doma viděli.

Je fér říct, že dnešní mladí lidé často viděli věci, které by dítě vidět nemělo. Viděli rozchody, hádky, manipulaci, soupeření o to, kdo je lepší rodič, lepší člověk. Viděli, jak se láska mění v ticho nebo ve zbraň. A tak se naučili, že vztahy jsou zraňující. Že rodina může bolet. Že rodičovství není samozřejmé, ale obrovská zodpovědnost. Z toho úhlu pohledu je odmítání rodiny možná opatrnost, která vznikla z bolesti.

Víra nechrání před bolestí

Je důležité dodat, že podobné příběhy se neodehrávají jen v sekulárních rodinách. Ani křesťanské rodiny nejsou ušetřeny křehkosti vztahů, zranění či rozchodů. Mnozí mladí lidé vyrůstali v prostředí, kde se pravidelně modlilo, chodilo do kostela, kde se mluvilo o lásce, odpuštění a rodinných hodnotách – a přesto zažili bolest, která se do jejich života hluboko otiskla.

Víra sama o sobě není zárukou, že vztah vydrží. Modlitba není štít, který zabrání konfliktům.

Náboženské prostředí neznamená automaticky bezpečí.

Rozhodnutí mít dítě vyžaduje stabilitu, kterou není snadné získat.

Některé děti z křesťanských rodin viděly rodiče, kteří se modlili, ale spolu neuměli mluvit; tatínky, kteří byli fyzicky přítomní, ale emočně vzdálení; nebo tatínky, kteří upřednostnili druhé před vlastními; „spravedlnost“ před „milosrdím“; důslednost před přijetím. Viděly maminky, které nesly všechnu tíhu samy a zavřely své projevy lásky vůči sobě, a někdy i vůči dětem. Byly součástí rozchodů, které byly o to bolestnější, že „neměly nastat“. Ohlušovalo je ticho, které se schovávalo za slova o odpuštění.

A pro tyto mladé lidi je to často ještě složitější: K bolesti se přidává i pocit selhání víry, stud, nebo strach, že „tohle by se přece v křesťanské rodině stát nemělo“. Jenže může. A stává se to. Protože i věřící rodiče jsou jen lidé – se svými ranami, limity a příběhy. A právě děti z těchto rodin nechtějí opakovat chyby, které viděly, nechtějí zklamat, nechtějí žít v rozporu mezi ideálem a realitou.

Naděje: rodičovství jako vědomá volba

A přesto – nebo možná právě proto – se objevuje nový, krásný fenomén. Když se dnešní mladí lidé rozhodnou stát rodiči, dělají to vědomě, svobodně a zodpovědně. A pak jsou rodiči, pro které je dítě skutečně vším.

A objevuje se i nová podoba mateřství – méně samozřejmá, ale o to vědomější. Ženy, které se rozhodnou být matkami, to dělají s plným vědomím toho, co to znamená. A právě proto jsou často mimořádně citlivé, přítomné a silné.

Objevuje se i nová podoba otcovství – mužské „mateřství“. Táta, který umí být silný i něžný. Táta, který se postará o dítě, o domácnost, o rodinu. Táta, který nerozděluje práce na „mužské“ a „ženské“. Táta, který umí být pracovně vytížený i hravý. Táta, který umí oddělit čas pro „cizí“ a čas pro „moje“.

Tohle je generace rodičů, kteří žijí v jiných kulisách doby, ale nesou v sobě stejnou touhu jako generace před nimi: dát dítěti bezpečí, lásku a domov. A to, co zůstává, je jednoduché a věčné: Rodičovská láska se nemění.