V naší organizaci pracuje v převážné většině případů s rodinami, v nichž došlo nebo dochází k rozpadu. Dva dospělí se rozhodli, že jejich společná životní cesta končí, a oni chtějí žít posvém. Ať už jde o rozhodnutí oboustranné nebo je to projevem svobodné vůle jednoho z partnerů, nelze v tento okamžik očekávat zázrak, jako mávnutí kouzelné hůlky z filmů o Harrym Potterovi, a vyřčením zaklínadla „family reparum“, aby vše bylo zalité sluncem a bez jediného karambolu. Mezilidské vztahy jsou charakterizovány mimo jiné i tím, že jsou složité. Proč? Protože každý z nás je naprosto jedinečný ve svém bytí – v tom, jak vnímá svět, jak přemýšlí, jak prožívá emoce, nakolik je společenský atd. A právě proto, že neexistují dva totožní lidé, je zaděláno na trable v mezilidských vztazích.
Dopad na děti a jejich budoucí vztahy
Hned v úvodu jsme vzpomenuli, že pracujeme s rodinami, tj. rodiče a jejich děti. Rozvod nebo rozchod dospělých je jednou složkou rozpadu rodiny, druhou, a neméně významnou, je to, jak rozhodnutí dospělých ovlivní děti nejen v samotný okamžik rozpadu rodiny, ale hlavně do budoucna. Nejen do doby, než dokončí školu, ale i potom, kdy budou utvářet své vlastní partnerské vztahy, zakládat své rodiny a vychovávat vlastní potomky.
Aktuálně se potkáváme v praxi s několika teenagery, kteří se na nás obrátili, protože jejich životní dráha je plná nejrůznějších karambolů a průšvihů. Nemyslím průšvihů z hlediska společnosti, ale sami tito mladí lidé vědí, že to, co se jim děje, není pro ně dobré. Hledají odpovědi na otázky, jestli jsou „normální“ nebo ne. Odpovědi se snaží hledat u rodiny, ale ne vždy se jim dostane adekvátní odpovědi. Ne proto, že rodiče nechtějí svým dětem pomoci, ale proto, že vnímání dospělých a dětí, potažmo dospívajících se velmi liší. V neposlední řadě rodiče se mohou cítit dětmi atakováni a někdy až obviňováni z toho, že za nepohodu potomků mohou oni. Ale jak by mohli, když rozpad vztahu zvládli? Bohužel, nepodařilo se úplně.
Proto k nám přichází dospívající s potížemi ve vrstevnických vztazích, kdy například nechtějí do kolektivu spolužáků, straní se mu, cítí se ohroženi, nepřijatí, terčem posměchu aj. Někteří inklinují k sebepoškozování, ať už řezání či k poruchám příjmu potravy. Další z nich začínají se sexuální aktivitou velmi brzy, jen proto, aby měli někoho na blízku, aby jim někdo věnoval pozornost, popřípadě najdou zalíbení ve směrech myšlení hraničící s extremistickými styly, manipulacemi aj.
S dospívajícími jednejte narovinu
Když se mladých lidí, kteří dochází k nám do organizace ptáme, co by ocenili v momentě, když se jejich rodiče rozváděli nebo rozcházeli, tak valná většina z nich odpověděla, že by uvítali od rodičů otevřenou komunikaci. Co si pod tím tedy můžeme představit? S teenagery jsme o tom mluvili, a několikrát se shodli v tom, že by od rodičů uvítali, kdyby s ním jednali narovinu, řekli jim tedy, jak se cítí, co prožívají, že jsou z rozchodu smutní, někoho to bolí a někdo možná po cítil úlevu, ale hlavně aby rodiče k nim byli upřímní, protože v mnohých okamžicích si děti připadaly vyčleněné, anebo naopak na nich ležela veškerá tíha za rozhodnutí, se kterým rodičem budou bydlet atp. Někteří z mladých lidí dokonce uváděli, že se cítili být odpovědní za to, jak soud rozhodne – s kým budou žít, a jak se budou týkat s rodiči. Měli totiž dojem, že to rodiče nechali na nich, že rodiče se aktuálně soustředili pouze na to, jak si najít nového partnera, a děti jako takové, případně jejich názor, je vlastně vůbec nezajímal. A tak se mnohdy stávalo, že si rodiče našli partnera, který dětem nerozuměl, nepadli si do oka, některých případech dokonce dětem záměrně škodil. Všechny děti potom uváděly jednu důležitou věc, kterou by si měli rodiče zapamatovat, a to, že děti chtějí pro své rodiče štěstí, protože jenom když jsou rodiče šťastní, jsou šťastné i děti. Žádné z dítě nemělo v úmyslu svým rodičům škodit, ale pocit, že nový partner zabral veškerou pozornost a péči rodiče, který dítěti zůstal po rozvodu, pro ně bylo mnohdy natolik skličující, že si začali říkat o pomoc a pozornost ne zcela hodným způsobem. Ale jak měli vědět, jaký je ten správný způsob? Jsou to přece jen ještě děti, i když by byly mnohdy rádi brány jako dospělí lidé… Tito mladí lidé v minulosti nechtěli být součástí sporů jejich rodičů, ale chtěli být součástí životů obou dospělých.
Naše děti se od nás učí tím, že nás pozorují. Vidí tedy to, co se nám daří, ale i to, co nám život spíše komplikuje. Nezapomínejme na to, až v budoucnu budeme mít pocit, že řešíme pouze své záležitosti.
