Rovnováha v životě je někdy pouze tajným přáním. Samotné slovo pracuje se dvěma pojmy – zvažovat, vyvažovat to, co má pro nás váhu, důležitost. Na druhou stranu se objevuje i slůvko rovný, rovnost. Cílem je vyváženost, harmonie, všeho tak akorát, aby se nám dobře žilo.
Troufnu si říct, že rovnováha je umění. Protože předpokládá, že jsme schopni své životní úkoly podrobit jakési analýze a cenzuře a vybrat z nich to, co je zásadní a nezbytné. Jenže… za vším stojí čas. Možná si neuvědomujeme tu nejhlubší pravdu, když ve spěchu proneseme – promiň, nemám čas. My ho fakt nemáme, protože čas má nás. On nám odměřuje naše dny. On nám bez smlouvání nabízí 24 hodin denně. On nás trýzní tím, že ho nejde nakoupit do zásoby, nejde ho nastřádat, vyměnit s někým kdo ho má habaděj – prostě čas nemáme, protože není náš. Je nám však propůjčený, darovaný, je nám k dispozici. Moc se mi líbí prastará pravda, že…
Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas:
Je čas rození i čas umírání,
čas sázet i čas trhat;
je čas zabíjet i čas léčit,
čas bořit i čas budovat;
je čas plakat i čas smát se,
čas truchlit i čas poskakovat;
je čas kameny rozhazovat i čas kameny sbírat,
čas objímat i čas objímání zanechat;
je čas hledat i čas ztrácet,
čas opatrovat i čas odhazovat;
je čas roztrhávat i čas sešívat,
čas mlčet i čas mluvit;
je čas milovat i čas nenávidět,
čas boje i čas pokoje.
A tak si sama sobě dávám otázku: Ve které dimenzi časové vyváženosti jsem? Sázím nebo sbírám? Mlčím nebo mluvím? Trhám nebo už sešívám?
Když pracujeme s rodinami, které prožívají těžké chvíle, vnímáme, že prožívají svůj čas boje, snad i svůj čas nenávidět, čas truchlení i pláče. A protože věřím, že v životě funguje tendence k harmonii, pak motiv naší práce je hledat ten druhý pól vyváženosti, čas pokoje, čas lásky, čas radosti a uzdravení.
A tyto polarity činí život vyváženým, pestrobarevným, opravdickým.
