Když se řekne spojení jazyky lásky, vybavují se mně různé variace lásky. Láska rodičovská, partnerská, k sobě samému nebo odhodlání se principům, které dávají lidem vyšší smysl. V podobě odevzdání se tomu, v co člověk věří, pomáhat potřebným nebo přispívat k lepšímu životu v tomto světě.
S láskou se setkáváme již od prenatálního vývoje. Narodí-li se dítě do láskyplné náruče svých rodičů a zažívá ve všech směrech poselství: „Jsi na světě vítán, jsme šťastní, že tě máme,“ s velkou pravděpodobní takové dítě bude od začátku lépe zvládat překážky, které s sebou jednotlivá vývojová období člověka přináší. Rodiče reagují na nového člena v rodině velmi citlivě, jemně a něžně. Laskají jej a kolébají, jsou s ním co nejčastěji ve fyzickém kontaktu a na blízku.
Je zajímavé sledovat trendy v přístupu láskyplného vztahu k dítěti. I když nepochybně tady láska byla, je a bude. Jen se různě proměňují formy a přístupy. Dříve dítě po narození nezůstávalo u své mámy (tátové u porodu tenkrát nemohli být), odnětí dítěte do jiného pokoje se vysvětlovalo maminkám tak, že je potřeba, aby matky nabraly sílu a odpočinuly si. Jenže ten malý tvor, který byl 9 měsíců v mámině lůně a měl k životu vše co potřeboval, je najednou opuštěný a sám ve velkém světě. Naštěstí praktiky typu: jen ho nechte vykřičet, ať si protáhne plíce nebo moc ho nedávejte do postele k sobě, zvykne si na to a už jej nedáte zpět do dětské postýlky či nechovejte dítě při každém kňourání, pak si z vás rodičů udělá otroka, jsou věřím už přežité. Od samého narození má dítě možnost zkoušet, jak jeho nejbližší dokáží vycítit jeho potřeby a reagovat na ně, opět láskyplně. Z mého pohledu taková první „škola“ učení se v oblasti lásky.
Řada odborníků odkazuje na studie, které přináší poznatky o důležitosti navázání citového pouta a láskyplného přístupu nejvíce do 6 let dítěte. Což ovšem neznamená, že po zbývající léta už nejsou projevy lásky a základní psychické potřeby (bezpečí, jistota, podnětnost, sebeúcta, seberealizace) důležité. Bezpodmínečné lásce k sobě a ostatním se učíme skrze vztahy s druhými lidmi. Zkušenosti, které si ze vztahů s nejbližšími přinášíme z dětství
mohou ovlivnit dovednost lásku dávat i přijímat směrem k sobě i k ostatním. Dovolme si propustit některé stereotypní programy, které v nás mohou být hluboce zakotveny a mají tendenci vysílat poselství: lásku si musíš zasloužit! Lásky je všude kolem dostatek pro všechny. Jen ji vnímat, přijímat a sdílet. Umět si vzájemně odpouštět.
Pozn.: Pro témata týkající se láskyplného přístupu rodičů k dětem mohu doporučit knihy prof. Zdeňka Matějčka a pro témata lásky partnerské může být inspirativní publikace Johna M. Gottmana a Nan Silverové Sedm principů spokojeného manželství (Jan Melvil Publishing, 2015). Jako první start k případné změně odkazuji na jedno z tréninkových cvičení s názvem Sedmitýdenní kurz pro posílení sympatií a obdivu .