Milena Mikulková je zakladatelkou naší organizace Espediente z.s. V pomáhající profesi je aktivní skoro 20 let. Je sociální pedagožkou, vztahovou poradkyní, mediátorkou a autorkou několika knih. Kromě konzultací, které poskytuje rodinám, se s ní můžete potkat na vzdělávacích kurzech, konferencích a v médiích, kde často mluví o rodině a vztazích.
Jaká je Vaše role v organizaci?
V kontaktu s klienty jsem dnes a denně. Už skoro 20 let. Cítím odpovědnost za to, že mne lidé pozvou do svých životů, mnohdy mi dají nahlédnout do svých třinácti komnat (nejen třináctých). Doprovázím klienty v našich rozhovorech k hledání možných souvislostí v jejich životním příběhu, k rozklíčování životních scénářů a porozumění vlastní cestě. A je-li potřeba, poskytuji mediaci – usnadňování v obtížných vyjednávaních.
Jaká je Vaše kvalifikace?
Moje profese je sociální pedagog. Zabývám se rozvojem životních dovedností, zejména ve vztazích – ať už se jedná o vrstevnické vztahy, partnerství a manželství nebo v rodičovství mezi rodiči a dětmi. Absolvovala jsem terapeutický výcvik u dr. Jiřiny Prekopové zaměřený na narovnání vztahů v rodině, mediační výcvik k mimosoudnímu řešení rodinných sporů zejména v (po)rozvodové situaci.
V oboru jsem skoro 25 let. Práci s rodinami se věnuji asi 15 let. V čem mne to ovlivnilo? Nespokojit se s prvním pohledem na věc a zkoumat, bádat, dát si tu práci a hledat za vnějšími vrstvami to podstatné. Hodně mne ovlivnil systemický přístup a individuální psychologie. Oba přispívají k porozumění kontextu životního příběhu.
Co vás naplňuje na svém povolání? Proč se mu věnujete?
Asi nejvíc mne baví vnímat úlevu a uvolnění, které klientům přináší přijetí, pochopení a snaha o porozumění jejich příběhu. Jak už jsem zmiňovala, je to jistá forma dobrodružství a láká mne objevovat, nalézat souvislosti, směřovat k úlevě a harmonii. A když se zabývám těžkými příběhy, potřebuji vnímat jakési odbřemenění.
Kdo jste? Jaké máte záliby? Co rodina?
Mám za to, že už jsem „zralá ženská“, přesto jsem plná nápadů, vizí, experimentování a někdy i docela bláznivých výzev. Neumím vypnout hlavu, pořád se v ní rojí nové a nové nápady. Mám pocit, že se v práci hraju.
Před několika lety jsem se stala babičkou a vnoučata mají kouzelný knoflík, kterým si mne zapnou jenom pro sebe. Nevím, čím to, ale jsou asi jediní, kteří to dokázali. Za moji blízkou i širší rodinu jsem vděčná a nevím, jestli to umím dostatečně dávat najevo.
Baví mě tiché pozorování, prostě být mezi lidmi, ale spíš než v aktivním kontaktu, tak pozorovat, vnímat detaily, pohnutí. Jsem posedlá vlčími máky a babím létem a sbíráním dopisních papírů s potiskem. Propadla jsem audioknihám a při svých častých cestách autem poslouchám zejména detektivky, mám dojem, že to je čas, kdy fakt odpočívám.
Jaké hodnoty jsou pro vás důležité?
Zjistila jsem, že stále víc a víc kladu důraz na zodpovědnou svobodu, lidskou důstojnost, takovou poctivou, pravdivou a autentickou – která vychází ze sebepřijetí. Jsem věřící a největším privilegiem je „vnitřní mír“ – pokoj.
Jak by mohli klienti docílit toho, aby jejich rodina byla šťastná? Čím je potřeba se řídit? Co nedělat?
Asi jedním z nejdůležitějších nastavení je přijímat život v rozmanitosti – že do něho patří radosti i starosti, zisky i ztráty, blízkost i oddálení. V knihách, které jsem napsala, se snažím přinášet podněty pro domácí štěstí. Co dělat? To, co nám i druhým přispívá ke spokojenosti, k radosti, k vděčnosti a k pokoji. Co nedělat? Nárokovat si a brát věci jako samozřejmost.
Můžete, prosím, sdílet nějaký příběh ze své praxe? Jak probíhal? Čím byl pro Vás zajímavý? Jak dopadl?
Vyberu jeden z mnoha stovek příběhů, který odstartoval už zmíněnou potřebu hledat souvislosti. Chlapec, který měl obrovské výchovné problémy, mi dovolil nahlédnout do své křehkosti a poodkryl svoji zranitelnost a životní šrámy. Neunesl rozvod rodičů a vlastně i období, které tomu předcházelo. Našel si kamarády, kteří ho dostali ještě do větších problémů. Potkali jsme se, když chodil do šesté třídy. Vzbuzoval ve svých spolužácích strach, ubližoval jim a narušoval výuku. Problémový žák. Nevím proč, ale když jsme spolu mluvili, svěřil se, že mu chybí máma (nebyla s ním v kontaktu víc než rok), zůstal bez kamarádů – zahynuli při autohavárii a ví, že jeho táta dělá všechno pro to, aby v exekuci nepřišli o dům. Všechno furiantství, hrubost a agresivita, které ukazoval na veřejnosti, jako by se na chvíli rozpustilo a sedělo před vámi malé bezbranné dítě, na které život naložil až příliš. Od té doby mám v hlavě postoj: nespokoj se s prvním pohledem!
Nějaké osobní poselství?
Už tisíckrát se mi osvědčil výrok: Netlač řeku, teče sama. Jsem příznivcem nenásilí, laskavého humoru, velkorysosti (nebrat se příliš vážně) a zároveň vzájemné úcty.
Máte něco dalšího na srdci?
Asi tolik, že i ze špatných příběhů mohou vyrůst dobří lidé!