Rozchod rodičů zažívá každoročně několik tisíc českých dětí. Pro dítě to představuje velkou zátěž s traumatizujícím potenciálem, přičemž míru traumatu a rozsah negativních dopadů rozchodu ovlivňuje především délka a intenzita rodičovského konfliktu. To, jak se rozpad vztahu rodičů dotkne života konkrétního dítěte, záleží zejména na dospělých – rodičích těchto dětí. Na tom, jak situaci kolem rozpadu partnerského vztahu zvládnou. Na tom, zda se jim podaří upřednostnit potřeby svých dětí před svými zraněními, křivdami a zklamáním, které rozpad vztahů dvou lidí zcela přirozeně provází.
Mnoha rodinám se podaří situaci zvládnout vlastními silami. Pokud se nejedná o manželé, kteří mají zájem na rozvodu manželství, tak často i bez jakékoliv intervence úřadů či institucí – orgánu sociálně-právní ochrany dětí, soudu či pomáhajících profesí. Rodiče zvládnou ukončit partnerský vztah a pokračují v rodičovství ke společnému dítěti.
Pak jsou ale rodiny, které si se situací sami či s pomocí svých blízkých rady neví. Ty se pak zpravidla stávají klienty institucí – orgánů sociálně-právní ochrany dětí a soudů – zapojených do rozhodování o úpravě poměrů nezletilých dětí po rozchodu rodičů. Participující instituce se pak více či méně úspěšně snaží o hledání řešení v nejlepším zájmu dítěte, přičemž naráží nejen na limity své profese, ale zejména na nevědomost či neochotu rodičů nalézat řešení s ohledem na nejlepší zájem svého dítěte.
To bylo důvodem vzniku prvního interdisciplinárního týmu zaměřeného na řešení situací spojených s rozpadem soužití nezletilých dětí (Nový Jičín, 2016). Tato snaha nezůstala osamocená a postupně začaly napříč celou Českou republikou vznikat týmy odborníků, které myšlenka interdisciplinární spolupráce inspirovaná cochemskou praxí jako cesty k efektivnímu řešení sporů o nastavení péče o nezletilé děti po rozpadu vztahu rodičů zaujala. Interdisciplinární spolupráce zapojených subjektů, kterými jsou soudy, orgány sociálně-právní ochrany dětí, pomáhající profese, advokáti… je založena na společných principech. A to ať již směrem dovnitř – tedy ke vzájemné spolupráci založené na rovném postavení všech zapojených, vzájemném respektu a uznání stejné hodnoty intervencí jednotlivých profesí, tak i směrem ven – tedy na principech přístupu k rodičům a jejich dětem. Hodnotové ukotvení přístupu zainteresovaných institucí reflektuje závěry rodinněprávních sympozií pořádaných Justiční akademií. Závěry, které jsou v souladu s poznatky z oboru psychologie, sociálních prací a teorie práva, na svých webových stránkách zveřejňuje Nejvyšší soud.
V souvislosti se změnou přístupu institucí k řešení situací spojených s rozpadem soužití rodičů nezletilých dětí vznikají i nové služby zaměřené na pomoc a podporu rodin při zvládání této obtížné životní situace. Ačkoliv je pomoc primárně zaměřena na dospělé členy, tedy na rodiče dětí, ve středu zájmu pomáhajících profesí je vždy dítě. Zainteresované instituce se tak snaží rodiče při hledání řešení orientovat na perspektivu a potřeby dítěte, zejména jeho potřebu mít a rozvíjet vztah s oběma rodiči prostřednictvím jejich fyzické a emoční dostupnosti. Ve vztahu k rodičům nabývá důležitosti respekt zainteresovaných institucí k rodičovské roli obou rodičů, uznání potřeby každého z nich participovat na výchově společného dítěte i uznání jejich kompetencí realizovat rodičovskou odpovědnost a uspokojovat potřeby dítěte.
Naprostá většina rodičů je schopná pečovat o své dítě a není tedy důvod jejich obecné rodičovské kompetence zpochybňovat ani po rozchodu. Podpora rodičů v rozchodu je zaměřena na posílení specifické rodičovské kompetence, a to schopnosti rodičů provést dítě rozpadem jejich soužití s co nejmenší újmou. Při hodnocení rodičovských kompetencí se tak instituce zaměřují na skutečnost, který rodič je spíše schopný nahlížet na věc optikou dítěte, který více respektuje druhého v jeho rodičovské roli, který nevyužívá konfliktní strategii, který dokáže oddělit partnerský konflikt od rodičovství. Důležitá jsou zejména vůle rodičů komunikovat o společném dítěti, uzavírat dohody týkající se společného dítěte a tyto dohody dodržovat.
Co tedy rodiče potřebují?
V prvé řadě informace, neboť jak uvádí Prof. Ptáček „Nemá smysl přesvědčovat nepoučeného“.
Rodiče by tak měli od zapojených subjektů dostat včas, nejlépe před či bezprostředně po rozhodnutí se rozejít, relevantní informace.
Informace o potřebách a prožívání dítěte zasaženého rozpadem vztahu rodičů, dopadech rodičovského konfliktu na dítě, obsahu rodičovské odpovědnosti, průběhu soudního řízení, roli jednotlivých subjektů (orgánu sociálně-právní ochrany dětí, soudu, pomáhajících profesí), formách péče a faktickém dopadu soudního rozhodnutí o formě péče na život rodiny, principech určování výživného… Pro soubor uvedených informací se již zažil pojem edukace.
Edukaci lze definovat jako poskytování informací a reflexí v procesu podpory/doprovázení rodičů, ve kterém se zapojené instituce snaží rodiče zaměřit na hledání řešení v nejlepším zájmu jejich dítěte, a to jak v rámci soudního řízení, tak i mimosoudního řešení rodičovského konfliktu spojeného s rozpadem jejich soužití.
Lze ji vnímat dvojím způsobem. Zaprvé jako záměrné působení zainteresovaných institucí – soudu, orgánu sociálně-právní ochrany dětí či pomáhajících profesí na rodiče v rozpadu soužití s cílem hledání nejlepšího řešení pro danou rodinu, zejména s ohledem na naplňování potřeb dětí. Zadruhé jako jasně vydefinovanou službu s daným rozsahem a obsahem, poskytovanou nejčastěji v rámci odborného sociálního poradenství či na základě pověření k výkonu sociálně-právní ochrany dětí. V tomto kontextu je edukací myšleno poskytování odborného psycho – sociálně – právního poradenství rodičům, kteří řeší situace spojené s rozpadem jejich soužití, zejména nastavení péče o nezletilé dětí po rozpadu jejich soužití.
V průběhu edukace jsou s klienty probrány i možnosti další spolupráce s poradnou. Zakázka mimo edukaci vzniká primárně z potřeb rodičů. Vychází to z přesvědčení, že nezbytným předpokladem efektivní pomoci je klientova motivace ke změně. Každá odborná pomoc je vždy limitována tím, zda a jaké změny jsou klienti schopni a ochotni udělat. Při řešení situací spojených s rozpadem soužití a nastavením péče o dítě, vypořádáním majetku i budoucího bydlení mohou klienti využít kromě edukace i mediaci, spolupráci s psychologem, (psycho)terapii či specifické služby pro děti (např. Archipelago nebo Dětský průvodce světem rozvodu).
Zúčastněné instituce zapojené do interdisciplinární spolupráce tak ve vzájemné spolupráci vedou rodiče k převzetí odpovědnosti za budoucí život a perspektivu dítěte, neboť to jsou primárně rodiče, kdo rozhoduje o osudu svého dítěte. Zamýšleným výsledkem záměrného působení zapojených institucí je pak edukovaný rodič, který má dostatek informací a je ochotný hledat nejlepší řešení v zájmu svého dítěte při respektování jeho potřeby mít a rozvíjet vztah s oběma rodiči prostřednictvím jejich fyzické a emoční dostupnosti. To má pak zpravidla svůj odraz v dohodě rodičů, mimosoudní či předkládané soudu ke schválení, o úpravě poměrů dítěte – o péči, výživě, popřípadě kontaktech dítěte s nerezidenčním rodičem, ideálně doplněné o rodičovský plán.
O Autorce:
Pavla Poláková (1973) se od studií věnuje sociální práci s dětmi. Posledních pět pracuje v Rodinné a manželské poradně v Novém Jičíně, kde se věnuje zejména rodinám s dětmi, které procházejí rozpadem soužití rodičů.
